Dolnopasecké střípky I. - Zima

        Už poměrně dlouho si říkám, že začnu s pomocí foťáku trochu mapovat svůj už čtyři roky nový domov - dolnopasecké údolí v Rožnově pod Radhoštěm. Údolí, kde se mísí starousedlický život místních, kteří se tu narodili, s námi - náplavami, kteří tu zabíráme poslední místa určená zástavbě a poněkud naivně a asi i marně se snažíme splynout s okolím. Samozřejmě se nám to nepodaří, ale co, však skanzen je na druhém břehu Bečvy a dost možná alespoň někteří z nás sem vnesou něco, co místní kolorit zpestří, ozvláštní.
        Minulý víkend konečně přituhlo a napadl sníh. Napadlo mě, že to by mohl být ten správný okamžik, začátek tvorby mé mapy. A tak jsem se pozdě večer teple oblékl, na záda hodil stativ a vyrazil ven. Zde je výsledek.

Spalování kalorií z bramborového salátu v Súlovských skalách

        Začalo to před pár týdny v hospodě. Po pravidelném fotbálku jsme s přáteli mudrovali na téma Vánoc a stavěli proti sobě pozitiva a negativa očekávaného volnočasového nárazu v posledních dnech roku. V hospodě jde všechno snadno, takže od první myšlenky po udělení prvního úkolu uplynulo jen pár minut. Úkol zněl - organizačně zajistit a naplánovat výlet do Súlovských skal v období mezi svátky za účelem kochání a spalování nadbytečných tuků. Protože jsme se chtěli vyhnout neúspěchu projektu hned na začátku, zvolili jsme mimořádně netradiční postup a osobou zodpovědnou za splnění úkolu nebyl nikdo z nepřítomných, ale stal se jí fyzicky i duchem přítomný (ověřeno testem) Šíma. Sice se záhy ukázalo, že ani tato volba nebyla úplně bez rizika, protože po půlnočním vyhlášení rozchodu před restaurací Písečná zodpovědná osoba nezamířila přímo domů, aby si poznamenala úkol a první ideu do zápisníčku, nýbrž ... no ale posuňme se dál.

        Súlov nás v neděli 27. prosince ráno přivítal neskutečně. Inverzní opar nad údolím, který ale už po nástupu na první louku nad obcí začínal řídnout, takže do jinovatky pronikaly první sluneční paprsky. A zároveň se nám začínaly odkrývat výhledy na skalní stěny. Po pár minutách jsem věděl, že jsme tady dnes správně.

        Pohledy do dálky byly díky kombinaci podmínek prostě skvělé.

        První zápletka našeho příběhu na sebe taky nenechala dlouho čekat. Ještě před startem, když jsme s jedním místním konzultovali naši představu o trase výletu, jsme byli upozorněni na myslivecký hon, který zde měl probíhat. Byli jsme ale uklidněni, že pokud se budeme držet naší "modré" trasy, na vrahouny s flintama nenarazíme. Hlasité volání honců, které se ozývalo přímo před námi hned poté, co jsme vlezli do lesa, jsme nejdříve přisuzovali odrazům od skal a šli dál. Zrakové vjemy už se ale ničím takovým jako jsou odrazy vysvětlit nedaly a my museli řešit zcela jasnou konkrétní situaci, kdy se skupinka pěti mírumilovných funících turistů z Valašska ocitla v lovném pásmu slovenských bratov vybavených kombinovanou kulo-brokovou výzbrojí. Jak to v rizikových situacích bývá doporučováno, semkli jsme se do jednoho šiku, upevnili víru (konkrétně se jednalo o víru v účinnost policejních opatření, která jsou proti myslivcům aplikována už řadu let vždy po nechtěném odstřelu kolegy podnapilým členem sdružení) a odhodlaně postupovali dál. A frontovou linií jsme prošli.
        Brzy poté, co byl z našich krevních řečišť odplaven adrenalin syntetizovaný v souvislosti s výstřely zbraní, nastoupila už chemie aktivovaná veskrze pozitivními impulsy. Po výstupu na hřeben se pod námi začaly otevírat výhledy do údolí a nám se koutky úst bezděky rozjížděly až za uši.

        Vybíhali jsme ze skály na skálu a nechali se unášet tou odměnou za energii a vše ostatní investované do tohoto výletu.

 

        Odbočka k Hlbockému vodopádu. Dala by se považovat za zápletku číslo dvě. Rozcestník Roháč-Čiakov říká, že je to po zelené hodinka cesty s klesáním tři sta výškových metrů a pak zpět stejnou cestou. Zápletka v tomto bodě spočívala hlavně v setkání se dvěma páry kolegů v okamžiku rozhodování, právě se vracejících od vodopádu, kteří nás (tedy mě hlavně - přiznávám) zlomili tím, že se vodopád dá vylézt úzkou soutěskou, kde je to, jak jinak, čarokrásné. A taky že bylo!

        Po návratu na hřeben a krátkém oddechu jsme postupovali dál vstříc Súlovskému hradu, na který jsme dorazili něco kolem půl čtvrté.

        Zbýval jeden z posledních úkolů dne - nepolámat si kotníky a nenarazit kostrče při sestupu do údolí. A že to nebyl úplně snadný úkol, protože kluzké kořeny stromů byly dobře ukryty pod nánosem spadaného listí a teplota nad nulou klouzavost mokrého přírodního povrchu jen umocňovala. Ale povedlo se a tak nás pak mohly přivítat i místní koliby, kde se odehrály jak znalecké rozbory turistického dne, vychutnávání místních specialit, tak později s postupujícím večerem i hlubší diskuse na témata dobře odrážející intelektuální vybavenost přítomných.

        Díky Vám za krásný den Hanko, Evčo, Hypísku a Šímo - a mimochodem, zadaný úkol jsi splnil na 1. Jsa tradičním týmovým oportunistou, snažím se najít na projektu nějakou chybu, ale nedaří se. A že umíš naplánovat i počasí, tak to už se nedá nazvat jinak, než konkurenční výhodou, která nesmí zůstat ležet ladem!

        Pozn.: Další fotky pořízené mnou během výletu jsou k vidění v albu na Picasa

S foťákem v hukvaldské oboře

        Jeden listopadový čtvrtek jsem si vzal dovolenou a vydal se do Hukvald, přesněji do hukvaldské obory, známé hlavně díky poměrně četnému osazenstvu z řad dančí a mufloní zvěře. Počasí bylo pro fotografování v lese tak na hraně. Po celou dobu pod mrakem i trochu mlhavo, dobře bylo, že kolem poledne asi na půl hodiny vysvitlo slunce, které celou oboru trochu prozářilo a pročistilo svými teplými podzimními paprsky. Bylo téměř liduprázdno. Tak to mám rád. Chladný všední den byl dobrou volbou. Byl jsem zde za focením poprvé a tak jsem se nejdřív jen tak procházel a hledal a taky věřil, že si něco zajímavého najde mě. Dost dlouho se "nic nedělo" a tak jsem si vybíral jen tak v té barevné podzimní kráse.

        V oboře je zákaz vstupu do lesa, člověk se může pohybovat jen po některých vyznačených cestách. Tušil jsem od začátku, že toto může být pro mě dost zásadní omezení. A taky jsem to nakonec nevydržel a z cesty do lesa uhnul. Je mi jasné, proč ten zákaz, zvěř nesmí být rušena, ale touha vidět něco víc, než je možné vidět z cesty, byla silnější. Nakonec, choval jsem se jak nejtišeji jsem dokázal a tak jsem snad vyrušené muflony a daňky příliš nestresoval. Stejně jako chytám ryby bez povolenky a nemám špatné svědomí, protože chycenou rybu vždy zase pustím a u vody se chovám jak nejlíp dovedu, neměl jsem špatné svědomí ani tam v lese. Bylo to vzrušující, bylo to krásné.

První setkání s daňkem

A pak přišla další a další

  

Tento krasavec přišel až pod posed, na kterém jsem hodinku poseděl

        Na muflony jsem zpočátku takové štěstí neměl. Ale nakonec, vlastně až při zpáteční cestě, jsem nějaké fotky těchto lesních kozlů taky pořídil.

        Všechny fotografie z focení v hukvaldské oboře mám uloženy na Picasa.

        

Jak jsme fotili svatbu v Paříži

        Paříž. Nepočítám-li krátké zastavení na svých stopařských toulkách Evropou před pětadvaceti lety, byla to letos koncem října moje první návštěva tohoto velkoměsta. A došlo na ni, musím přiznat, asi jen díky mé ženě, která Paříž navštívila už několikrát a ty návštěvy v ní zanechaly hlubokou brázdu. A díky levným letenkám Ryanairu.
        Většinu času čtyřdenního pobytu jsme strávili na Montmartre, kde jsme i bydleli. Kouzelné, historií a uměním prosycené místo, ale o tom teď nechci psát. Jeden den jsme měli v plánu "povinnou" poznávací procházku po Champs Elysées, k Eiffelovce, do zahrad Le Jardin du Luxembourg i dále. Foťák vždy po ruce, snažil jsem se na místech již milionkrát vyfotografovaných vyhledávat zajímavá místa, situace a detaily, které třeba ještě nikdo přede mnou neobjevil. Jak naivní, že? Ale občas, asi když člověk něco moc chce, štěstí přijde naproti.
        Přecházeli jsme Seinu po mostě Pont de Bir-Hakeim a byli právě na prostředním pilíři s vyhlídkou, když za námi zastavila bílá limuzína a z ní vystoupili čtyři lidé: ženich s nevěstou, družička a fotograf. Okamžitě bylo jasné, co se tady bude odehrávat - svatební fotografování s řekou Seinou a Eiffelovkou v pozadí. Parádní měkké podzimní sluníčko, krásný a fotogenický, černo-bílý (včetně barvy pleti) pár. A ani to ještě není vše, o neúprosném zahradníkovi pařížských technických služeb se zmíním později.

        Už se vám někdy zadařilo být ve správný čas na správném místě?

Začátek. Tohle fotila moje žena Eva. Já už tuším a čekám.

Ještě jeden Evin snímek sem dávám, neb měla,
na rozdíl ode mě, nasazen normální objektiv.
Do toho mého jsem celou věž nedostal.

        Nabízím vám tedy pár svých vybraných fotografií z těch krásných chvil a věřím, že lidem na nich vyobrazených by to nevadilo, i kdyby o tom věděli. Svatbu jsem nikdy nefotil, mám premiéru. A jen pro pořádek - ani na nevěstu jsem při zpracování fotek nepoužil žádnou retuš.

Družičku to parádění moc nebralo.

        Nemůžu opomenout pana fotografa. I když viděl, že mu jeho modely s Evou fotíme jak o závod, neprotestoval. Jen se usmál a... Bon jour!

        A nakonec slíbený zahradník. Nějakou dobu hrál jen vedlejší roli. Pak si ale zřejmě uvědomil, kdo je tady vlastně pánem a svatba nesvatba, nastartoval sekačku a my ostatní už jen uskakovali, abysme nebyli o nohu kratší... Holt povinnost! I on si zaslouží, aby tady byl :-)